Čtyřikrát chytal na mistrovství světa, sedmkrát ne evropském šampionátu. Martin Galia nechybí ani na letošním házenkářském Euru. Poprvé ale nestojí mezi tyčemi. Po říjnové operaci kolene si jako poradce trenéra Rastislava Trtíka vzal pod křídla gólmany.
„Miluji házenou, kontakt s kluky. Vyloženě si to užívám,“ říká 42letý brankářský bard o své nové roli v reprezentaci.
Jak velká to je změna?
Nemůžu se soustředit jen
na sám na sebe, ale na celý tým. Pomáhám trenérovi na lavičce. Plus mám
na starosti brankáře. Pracuji s nimi. Zkušenosti mám. V polské lize
dělám asistenta trenéra v Zabrze a v reprezentaci se to snažím prodat.
Stoprocentně jsem věděl, do čeho jdu. Zažil jsem u nároďáku bývalé
gólmany Miloše Slabého nebo Peťu Štochla.
Už přebolelo, že nemůžete chytat na Euru?
Ne.
Smířil jsem se s tím. Zranění mi nepokazilo kariéru, ani ji neukončilo.
Už jsem to říkal několikrát. Pár let na této úrovni přesluhuji. Teď se
soustředím jen na to, abych vykonal práci, kterou mám. Snažím se co
nejlépe rehabilitovat, připravuji se na novou sezonu. Hráčskou kariéru
jsem definitivně neukončil. Uvidíme. Postupem času se budu muset
rozhodnout, ale ještě si pár měsíců musíme počkat.
Bezprostředně po zranění jste ale konec kariéry zvažoval, ne?
Nikdo na mě netlačí. Vezmu to podle svého pocitu. Teď mám pocit, že rekonvalescence jde velmi dobře. Říkají to lékaři i fyzioterapeuti, kteří se o mě v klubu skvěle starají. Na ty roky, které mám, je to prý úžasné. Jsem smířený s oběma variantami. Buď budu hrát, nebo skončím. Nebudu to brát tragicky. Mám veškerý komfort. Když vám pomáhají ze všech stran, je to cítit.
Jak vzali v Górniku Zabrze, že jste přesto odjel na Euro?
Bylo to složité. Mám podepsanou smlouvu jako hráč. Vykonávám ještě práci jako specialista na brankáře, ale to není oficiální úvazek. Jsem nejstarší v týmu a vidí, že jsem pravá ruka trenéra. Nemuseli mě uvolnit a zpočátku to vypadalo, že mě nepustí, protože jsem si měl vzít neplacené náhradní volno na celý měsíc. S tím jsem nesouhlasil. Tým, trenér, svaz se s tím smířili. Nakonec jsme se dohodli, že neplacené volno budu mít jen ve dnech, kdy budu s reprezentací.
Troufnete si na tréninku stoupnout do brány?
Ne.
Nejsem na to připravený, takže mě to ani neláká. Snažím se dodržovat
rehabilitační cviky. Jsou to dva měsíce a něco od operace. Po třech
měsících začnu běhat, a když vlezu do brány po půl roce, tak to bude
akorát.
Na
loňské mistrovství světa jste kvůli covidu neodjeli, o Euro vás
připravila operace. Je vaše aktivní reprezentační kariéra u konce?
Začínal
jsem v nároďáku v roce 2000, o rok později jsem hrál první mistrovství
světa. Neříkám, že bych si to zasloužil, ale byla by to pro mě pocta,
zadostiučinění, pokud bych s reprezentací rozloučil na hřišti. Je mi
jedno, v jakém zápase, ale hlavně aby tam byli lidi, abych se rozloučil
důstojně.
Jak se vám líbí vaši nástupci v bráně?
Máme
jasnou jedničku na světové úrovni, to je Tomáš Mrkva. Potom velmi
talentované brankáře, Šimona Mizeru, Káju Šmída, Herajta, Hrdličku. Máme
kde brát. Ale ještě nemáme nikoho na úrovni Tomáše. Kluci mají
potenciál to dokázat, ale je potřeba tomu podřídit úplně vše. Z české
ligy se dostat někam jinam. Zvolil jsem takovou cestu. Když jsem
odcházel na svoji první zahraniční štaci, bylo mi 23 let. Pokud
přečníváte českou ligu, je čas se posunout dál. Pro jejich kariéru i pro
nároďák by to bylo nejlepší.
U házené zůstanete i po kariéře, že?
Je to můj cíl. Nechtěl bych být hlavní trenér, na to máme jiné kapacity. Jeho pravá ruka, nebo trenér brankářů je pro mě ideální cesta.
Česko vs. Švédsko
Zápas ME o postup ze skupiny v pondělí od 20:30