Od kůrovce k házené a zpět, aneb jak jsem se stal (ne)korunovaným králem honu

11.4. oslaví v plné síle 50. narozeniny můj dlouholetý parťák se kterým jsem posledních 18 let strávil naprostou většinu volného času, Roman Nejdl. V „distančním“ rozhovoru jsme se ohlédli do minulosti a střídmě nahlédli do budoucnosti.

Romane, pověz nám, kdy jsi začal s házenou, kdo tě učil prvním přihrávkám a na kterého z trenérů si rád vzpomeneš? 
S házenou jsem začal asi v 8 letech, začalo nás tehdy ze třídy chodit tak 9-10. Jako velká většina pod laskavým i přísným dohledem nestora a velkého sokola Karla Moravce. V žácích, kdy jsem brázdil hřiště na pravé spojce a křídle, mne vedli ještě Jirka Mašek, Karel Malý. Už jako starší žák jsem nakoukl do staršího dorostu a pod Jirkou Dobešem přešel nejen na střední spojku, ale strávil i nejdelší část svého házenkářského života. No, a aby byl výčet úplný (doufám, že jsem na nikoho nezapomněl) v chlapech Franta Lučan, Franta Třeštík, David Pavlíček, Roman Marienka a Míra Vávra.
Jestli si dobře vzpomínám, kdysi jsi dostal nabídku hrát v Portugalsku. Nakonec místo tebe zaskočil David Darebný. Jak se to tehdy semlelo, v jakém roce to bylo, proč jsi neodešel?
V roce 1997 za mnou přišel Robert Žák (strakonický odchovanec, který do zahraničí odešel ze Slávie Praha -pozn. autora), který hrál v Portu fotbal, že zde místní klub shání házenkáře. Čekali jsme narození Tomáše, měl jsem dobrou práci, možná strach z neznámého… Myslím, že na rok tam tenkrát odjel David Darebný. A třetí nabídka už nikdy nepřišla (začátkem 90.let o mě stála Jiskra Třeboň), ale asi bych stejně zůstal ve Strakonicích.

Rok 1988, II. liga starší dorostenci. Roman mezi hráči v černých dresech.

Do roku 2009 než se postavila a zkolaudovala současná oblouková hala se jezdilo hrát do Písku. Jezdila za vámi z dnešního pohledu hrstka nejvěrnějších fanoušků. Jak na tohle období vzpomínáš, kolik sezon se v této podobě odehrálo?
Myslím, že někdy po roce 2000 (2001) se všechny ligové soutěže povinně přestěhovaly do hal a nás čekaly „domácí“ utkání v Písku. Díky tomu, že zde hrály i naše ženy (nebo dorostenky?), tak zde vždycky byla poměrně početná skupina fanoušků, kteří nám dokázali vytvořit skoro domácí prostředí. V začátcích se vypravoval autobus pro hráče i diváky, a společná, byť krátká cesta zpět, byla kouzelná. Hala, byť v Písku byla pořád lepší než škvára, antuka či asfalt, na kterých jsme se „učili“ házenou ve 3. lize třeba ve Šťáhlavech, Třemošné, Újezdu, Bolevci, Starém Plzenci. Učili jsme se hrát v kopačkách, s míčem, který připomínal fotbalový, na hřišti, kde čáru sedmi metrového hodu udělal rozhodčí patou, kde se lajnovalo brankoviště, když se hrálo na druhé straně hřiště… zlatá hala v Písku. 
V házené není o vypjaté okamžiky a strkanice nouze. Legendární se stala bitka na domácím asfaltu se Šťáhlavami. Na kanále YT je uvedeno datum 1996, zažil jsi někdy něco aspoň částečně podobného, vybavíš si, jak se to celé odehrálo? Hlavní roli v „klipu“ hrál Miloš Kos a Venca Kollros
.
Šťáhlavy nikdy nepatřily k oblíbeným soupeřům. My jsme na jejich škvárovém hřišti v kopačkách snad nikdy nevyhráli (vyjma památného postupu v roce 98, kdy jsme v předposledním kole právě na jejich hřišti vítězstvím dosáhli na postup do 2.ligy), oni zase nemohli vyhrát u nás. Zápasy nebo spíš boje to byly líté, až to vyvrcholilo onou bitkou v hřišti. Bohužel bližší osvětlení této dnes úsměvné potyčky neznám, jak vidíš na YT, ani jsem se do ní nezapojil. (Odkaz na video zde).

Při střelbě z brankoviště, v hledišti přihlíží Venca Kuděj, rok 1988.

Byl jsi ať už jako hráč (postup do 2. ligy, postup do 1. ligy) nebo trenér (vítězství v celorepublikové Handball tour – ml. žáci, 5. místo v Žákovské lize, návrat do 1. ligy staršího dorostu) u všech zásadních událostí v posledních 20tiletech a chtě nechtě se stáváš osobností oddílu (na legendu ještě nemáš věk). Já osobně tě považuji za momentálně nejvytíženějšího a velice praktického trenéra. Co dál, máš nějakou vizi, představu o tvém působení v oddíle?
Říká se, že nevstoupíš 2x do téže řeky. My jsme se o to spolu, Jindro, pokusili ve 2010, když jsme vedle dorostu začali trénovat další generaci házenkářů s našimi dětmi Markem a Štěpánem. Možná tehdy bleskla myšlenka, která postupem času uzrála – dovedu je do mužů a dám si pauzu. Přiznám se, že mne napadá čím dál častěji i v souvislosti s aktuální situací ve společnosti.
Máš tři šikovné kluky, kteří mají talent jsou dříči, ví, co chtějí a jdou si za svým, o čemž jsem přesvědčený, že to mají po tobě. Trenérsky si vychoval nejstaršího Tomáše a nejmladšího Marka. Prostředního Adama léta cepoval mj. Roman Marienka starší. Měl jsi někdy pocit nebo výčitky, že jsi se nemohl věnovat všem? (Já vím, to by ses musel do haly odstěhovat). 

Áďa začal v mini společně s Tomášem a jako benjamínek s dresem až na kolena byl kouzelný, občas mi ho pro jeho drobnou (kde že ty časy jsou) postavu bylo mezi staršími až líto. Proto jsem byl rád, že začal trénovat se svými vrstevníky pod Romanem Marienkou, ale zároveň si vyčítal, že se mu nemohu věnovat. Ale Adam mě při rozhovorech na toto téma vždy uklidnil, že to synové trenérů nemají pod jejich křídly vůbec jednoduché a Tomášovi s Markem vlastně vůbec nezávidí. Dlouho si pod Máňou (Roman Marienka -pozn. autora) neužíval, díky své šikovnosti si v dorostu zahrál s bráchou Tomášem a tím se opět dostal do spárů svého otce.

Na Javorníku v době soustředění minižáků na Benešově Hoře, rok 2008.

Co se týče tvých zranění, nejvážnější, co já u tebe registruji asi byla utržená achilovka, dále „maličkosti“ typu propíchnutá plíce, utržený biceps, což jsou záležitosti, které už žádnou velkou kariéru neslibují. Vím, že máš v hlavě nastoupit se svými kluky v jednou týmu. Sice jsem se na toto téma nedávnou ptal nejstaršího Tomáše, přesto se zeptám, jak hodně důležité to pro tebe je?      
Důležitost této myšlenky je ve srovnání se světovým mírem pomíjivá-haha. V rozhovoru při slavnostním otevření haly jsem řekl, že se jejím otevřením splnil sen dlouhé generace házenkářů a mým už zůstává jen zahrát si se svými syny. Když se to povede, budu rád, a když ne, tak si zahrajeme fotbálek za barákem nebo badminton, nebo si zajdeme na pivko. Prostě… svět se nezboří.

Za těch 18 let co spolu objíždíme bašty házené a házenkářský venkov jsme zažili, řeknu skromně mnoho situací a veselých historek z natáčení. Spali jsme v halách, šatnách, zahulených ubytovnách (Maják-Karviná), školách, hotelech, intrech, chatách, VŠ kolejích, anebo třeba v mateřské školce (Ostrava-Polanka). Mě třeba velice bavili konference mládeže, studium licence „B“ v Praze a Plzni, setkání s jabloneckými Fandou Dědečkem s Kozlem atd. Máš nějakou veselou příhodu, o kterou se můžeš veřejně podělit? (Ty z kategorie „ostatní“ si již několik let vyprávíme při různých setkání).
Tyjo Jindro, historek je určitě celá řada, ale radši bych je pořád nechával na ta různá setkání…
Tak jo, necháme je v šatně.
Legendárním se stal tvůj logistický přesun ze Žákovské ligy v Karviné. Tenkrát nastala termínová kolize zápasů „žákajdy“ a 2. ligy mužů, padaly vtipné připomínky, že to nestihneš ani letadlem. Nakonec na to letadlo došlo a pilot, tuším Voráček (???), tě dopravil svým létajícím strojem včas do Strakonic. Ještě doplním, že dodávku, kterou jsi přijel do Karviné odřídil domů jeden z tatínků tehdejších svěřenců (Petr Malina), který absolvoval let Strakonice – Karviná. Řekni nám, jak to tenkrát bylo?
    

V sezóně 2010/11 začali za chlapy hrát dorostenci Michal a David Zbíral, Petr Masák, trénovat začal Míra Vávra, hrálo se v nové hale, cíl byl postup do 1.ligy. Měl jsem velkou chuť hrát, a ještě když tě trenér potřebuje, nemůžeš odmítnout, cítil jsem morální povinnost pomoct, bylo mi o 10 míň… Ale zároveň jsem chtěl být v Karviné na „Žákajdě“ se svými svěřenci. Stihnout to šlo jedině vzduchem, a tak jsem s letištním guru Frantou Přibylem domluvil letadlo. Odjeli jsme 2 dodávkami se staršími žáky do Karviné, postoupili do dalšího kola, popojeli na nejbližší letiště do Frýdlantu nad Ostravicí. Tam už čekal vysmátý Petr Malina, který sedl za volant místo mě a já zamířil do oblak. Nádherný zážitek, Čechy jsou opravdu krásné, moc jsem si to užíval, akorát šroubovice někde u Jihlavy a průlet těsně nad zemí, mi trochu hnuly tlakem, ale jinak super. Přistání na letišti v Tchořovicích (podmáčené strakonické polní letiště nepřijímalo), a šupem do haly s Máňou. Myslím, že jsme přijeli akorát na začátek zápasu (Strakonice – Bohemians Praha 27:24).

Kromě sportu máš další velký koníček a tím je les, což je zároveň i tvoje práce. Řadíš se tak do kratičkého zástupu lidí, kteří dělají v profesním životě to, co je baví. Jako lesa pán jsi evidentně spokojený. Máš to tak, že když se úplně nedaří, tak pobytem v lese se to dá změnit? Tvůj názor na řešení kůrovce po „česku“?  Když už jsme v tom lese, nemohu nechat bez povšimnutí tvojí korunovaci krále honu.
Jako pán lesa si nepřipadám, ale určitě je mi práce koníčkem a v přírodě trávím hodně času (podle Mirky opravdu hodně). Dokážu si tu odpočinout, vyčistit hlavu i si dát do těla. O kůrovci toho bylo napsáno již tolik… myslím, že v určitých oblastech smrk díky kůrovci téměř zmizí, na druhou stranu nám příroda ukazuje, že tato dřevina nepatří do nížin a že její monokulturní pěstování byla chyba.  A král honu? Už nestřílím, hlavní náplní myslivosti je pro mne péče o zvěř, nejen lov, a to už bych opravdu nestíhal. Ale když jsem ještě vlastnil zbraň i zbrojní průkaz, byl jsem pozván na hon na bažanty, jenže sousedé po levici a pravici byli střelci par excellence a já se ne a ne dočkat. Až letí bažant, nikdo nestřílí, což bylo podezřelé, já nadržený na ránu, bác, trefa… a ze stran se ozvalo ne uznalé „Máme krále honu“ – střelil jsem totiž jediného bažanta královského mezi vypuštěnými bažanty. Myslím, že jsem neměl takové střelecké štěstí… následný myslivecký soud s králem a bujará oslava mne v tomto podezření utvrdily. Společenská stránka myslivosti byla ten večer opravdu náročná.  
Oproti 80.-90. létům se dnešní handball neskutečně zrychlil. Dnešní zápasy na lepší úrovni se hrají cca na 60-70 útoků, v neskutečném tempu a férové bojovnosti. Utkání na posledním MS v Egyptě byly plejádou vrcholového sportu a lidských schopností. Jak se podle tebe za poslední 3 desetiletí házená změnila?
Hráči jsou ještě lépe trénovaní, pracuje se na detailech atletické a gymnastické připravenosti, na individuálních dovednostech, mentální přípravě, zlepšilo se vybavení, házená se stala pouze halovým sportem. To vše vedlo k jejímu zrychlení, dynamičnosti, padá více branek.

Nezbytná otázka zavánějící patosem. Co ti házená vzala a co ti dala? Jakého výsledku, nebo ocenění si vážíš nejvíc? 
Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. Házená je prostě součástí mého života a bez ní už nikdy nebudu. Je jen otázkou kolik času a jakým způsobem ji do svého života budu dál začleňovat. Myslím, že se blíží chvíle, kdy si od toho aktivního přístupu budu chtít odpočinout – a to nemyslím hraní, kdybych měl jistotu, že se mi na hřišti nic neutrhne, hrál bych, ale trénování. Díky házené jsem poznal spoustu fajn lidí, které budu vždycky rád potkávat nejen na hřišti. A ocenění? Každý je rád za jakékoliv ocenění své práce, snahy, úsilí. Jako hráče těší vítězství, vstřelený gól, získaný balón, trenér musí k ocenění své práce dobře připravit své svěřence. Je to těžší, mnohdy nadlidský boj, ale odměna je o to sladší. Dostalo se mi obojího, možná si víc vážím úspěchů jako trenér.

Roman (49), Marek (17), Adam (21) a Tomáš (23).

Jste rodina, ve které je slovo házená skloňováno ve všech pádech v jakoukoli denní i noční hodinu. Troufám si říct, že jasný životní styl, kterému se podřizuje rodinný život. Tím mám na mysli i dědu Pepíka s babčou Helenou. Dalo by se říct takový familiární tmel vonící po štěpařském vosku.
Je jasný, že téma házená je na denním pořádku. Aktuálně můžeme fandit alespoň Tomášovi v Plzni a opravdu největšími fanoušky jsou babča Helena a Mirka. Pro mě v minulosti vynechat zápas nebo i trénink bylo něco nemyslitelného, nemohl jsem jít před zápasem (Mirka potvrdí, že nekecám) ani na zábavu. Prostě házená byla tabu a s příchodem rodiny se jí podřizovalo téměř vše – dovolené, oslavy, práce doma… a jak jsem začal ještě trénovat a začali hrát i kluci… Je to mazec. Ale na druhou stranu jsme začali jezdit na společné dovolené s rodiči, z čehož vznikla docela super tradice.
Slovo na závěr nechám na tobě…
Mám se dobře a jsem spokojený. Mám před sebou spoustu věcí, které bych měl dodělat, udělat, zařídit, ale jednu zcela zásadní. Moc poděkovat Mirce, že to se mnou vydržela až do teď. Moc se těším, až se doba a házená s ní vrátí do normálních kolejí, abych to mohl, lidičky, s vámi všemi v našem házenkářském stánku oslavit.  
Romane, za celou házenkářskou obec ve Strakonicích Ti přeju hodně zdaru a pevné zdraví.

J.

1 komentář

  1. Jindro, stále dobrá práce!
    Romane, hodně zdraví Tobě i celé házenkářské rodině. Tvá práce pro oddíl stála za dnešní připomenutí. V letošním roce slavíme 100. výročí házené ve Strakonicích, dá se říci, že celou polovinou jsi se na té historii také výrazně podílel. Myslím, že jsi měl hned od narození napsáno po svém otci v genech, že Tě házená nemůže minout.
    Vždy jsem obdivoval Tvoji hráčskou inteligenci, rozhled a pracovitost. Hodně z toho jsi dokázal předat svým synům. Proto si troufám za všechny příznivce strakonické házené Ti za všechno poděkovat.
    Pepík Dobeš

Komentáře jsou uzavřeny.