Česká házenkářská modla Iveta Korešová je zpátky doma. V německém Thüringeru se dlouholetá kapitánka reprezentace stala legendou, ale od vyhoření ji zachránila mateřská pauza. Teď, po narození syna Jakuba, má znovu chuť. Chce dobývat trofeje s českým hegemonem Mostem, který v létě posílila.
„Doufám, že se aspoň přiblížím úrovni, na které jsem byla před těhotenstvím,“ říká 32letá házenkářka, manželka bývalého slávistického fotbalisty Štěpána Koreše, do kterého se zakoukala už ve školce.
Čím vás oslovila nabídka Mostu?
S
panem Jungem, šéfem klubu, jsem byla v kontaktu dlouhou dobu, takže
když mě oslovil tentokrát, měla jsem už miminko a manžel Štěpán od září
smlouvu v Písku, takže bylo jasné, že až se po mateřské budu vracet,
bude to v Čechách. S panem Jungem jsme se sešli, popovídali si, co kdo
očekává, dostala jsem čas na rozmyšlenou a nakonec jsem to vzala.
Samozřejmě mě nejvíce láká si ještě zahrát nějaké zápasy Ligy mistrů
nebo Evropské ligy. Navíc Most hraje rychlou házenou a to mám ráda.
V
těhotenství jste řekla, že si nedovedete představit jezdit do
Michalovců a hrát interligu, že nedosahuje německé a světové úrovně. Co
vás přimělo změnit názor?
Člověk asi změní priority, když
nerozhoduje jen sám za sebe, ale za celou rodinu. Nedokážu si to ještě
ani teď představit, že budu hrát MOL ligu, ale uvidím, jak na tom vůbec
budu po dlouhé pauze. Navíc bylo jasné, že se vrátíme do Čech, takže by
ode mě bylo sobecké, kdybych byla s Kubíkem někde v Německu a manžel sám
tady v Čechách. To bych nemohla udělat ani jemu, ani Kubovi.
S Mostem jste se léto co léto potkávala s Thüringerem. Jakou to hrálo roli při novém angažmá?
Žádnou.
Potkávali jsme se sice každý rok v přípravě, ale hala v Mostě mi asi
nejvíce přirostla k srdci, když jsme tam s reprezentací hráli zápasy a
několikrát tam slavili postup na šampionát.
Jak by vůbec Most obstál v německé bundeslize?
Troufla bych si říct, že by byl v lepší polovině tabulky. Ale moc se to srovnávat nedá, jsou to jiné styly házené.
Andělé sází na rychlou a agresivní házenou, často střídají, jak je vám ten styl blízký?
Blízké
je mi to, že hrají agresivně a rychle. Fanouškem častého střídání
určitě nejsem, sama vím, jak je důležité se do zápasu dostat, a neumím
si představit hrát pět šest minut a jít střídat. Byla jsem zvyklá hrát
celé zápasy, i když jsme skoro celý rok hráli dvakrát týdně nebo i v
Lize mistrů. Samozřejmě nechci nebo nemám v úmyslu hrát 60 minut bez
střídání, ale vím, že „hokejové“ střídání není můj šálek čaje, a to jsem
řekla panu Jungovi i na naší schůzce.
Přicházíte jako velká hvězda, je to pro vás závazek? Máte tenhle tlak na sebe ráda?
Jako
hvězda se necítím, navíc ani nevím, v jaké formě se budu schopna
vrátit. Ale jinak tlak ráda mám, jsem na něj zvyklá celý házenkářský
život.
Jak budete předávat zkušenosti mladším házenkářkám?
Nejsem ten typ, že někam přijdu a hned se všem snažím radit. Když některá mladší hráčka bude chtít s něčím poradit, ráda pomůžu.
Most má evropské ambice, i to pro něj převážilo?
Samozřejmě. To bylo pro mě to největší lákadlo.
Hrála jste šestkrát Ligu mistrů. Letos do ní Most nevzali, co potřebuje, aby se v soutěži zabydlel?
Liga
mistrů je úplně jiná soutěž, tam tým jako Most nebo jako Thüringer, kde
jsem působila, potřebuje „něco“ navíc, aby byl schopen konkurovat.
Jak zvládnete házenou a mateřství? Z Písku to máte dvě hodiny.
Bude
to určitě náročné. Spoluhráčka Míša Borovská má tady taky rodinu, takže
se to určitě nějak skloubit dá. Budu mít nějaké tréninky individuálně
doma a zbytek v Mostě, kde mám i nějaké zázemí.
Jak vám chyběla házená během těhotenství a po porodu?
Musím
přiznat, že v těhotenství mi vůbec nechyběla. Už před tím, než jsem
otěhotněla, jsem mlela z posledního a tělo už potřebovalo po tolika
letech extrémního vytížení pauzu. Asi to bylo i tím, že se kvůli covidu
nehrálo, tak to bylo jednodušší. Po porodu už mi začal chybět pohyb
celkově, nejen házená. A když se rozjely ligy a mohla jsem koukat
alespoň online, tak mi chyběla už i házená.
Jak těžké bylo opustit Thüringer, kde jste strávila sedm sezon?
Hodně
těžké. Doufala jsem, že se tam budu moci rozloučit nějakým zápasem na
hřišti v nové hale, ale bohužel to nevyšlo kvůli koronavirovým
restrikcím v oblasti cestování. Nakonec jsem se tam jela na otočku
alespoň rozloučit s klubem a hráčkami, za to jsem ráda. Po osmi letech
to nebylo jednoduché.
V čem je tento klub výjimečný?
Já
se tam cítila moc dobře, nastupovala jsem pravidelně, hráli jsme Ligu
mistrů, získala jsem spoustu titulů, bylo to relativně blízko do Česka.
Takže jsem neměla důvod chodit jinam. A potkala jsem tam spoustu
skvělých lidí.
Přemlouvali vás, ať se vrátíte?
Přemlouvali
mě dost, ale už i já jsem cítila, že po devíti letech v zahraničí bych
se konečně chtěla vrátit. Jak jsem říkala, manžel má smlouvu v Písku,
dělá trenérské licence, takže jezdit do Německa by nebylo jednoduché –
je to pět hodin cesty, což je velký rozdíl oproti dvěma hodinám do
Mostu.
Čeho si nejvíc ceníte během svého německého angažmá?
Jsem
šťastná, že jsem tam byla u zlaté éry. Vyhrávali jsme s přehledem
tituly, což se poslední roky změnilo. Hrála jsem Ligu mistrů, takže si
tam prožila krásné roky a poznala spoustu úžasných lidí. Myslím, že se
tam určitě budu ráda vracet, když budu mít čas.
Jak se dá popsat ona německá profesionalita?
O
Němcích se říká, že jsou precizní, a je to pravda. Na druhou stranu
jsme byli tým, kde bylo každý rok hodně zahraničních hráček, někdy i víc
než domácích. Ale na téhle úrovni je každá profesionál a většina se
snažila vždy makat na sto procent. Trenér i při hrách na rozcvičení
chtěl vidět agresivitu a sledoval, kdo tomu kolik dává. I z toho poznal,
jak je kdo schopný se obětovat v soubojích při zápasech.
V jaké formě se cítíte po pauze?
Zatím
se moc dobře necítím, nemám moc srovnání. Jak bylo všechno zavřené, tak
jsem chodila jen sama běhat a cvičila jsem doma. Poslední zápas jsem
odehrála v Německu v půlce ledna 2020, takže pauza byla hodně dlouhá.
Tak dlouho jsem ještě bez házené nikdy nebyla. Doufám, že se to
nezapomíná, a když posílím tělo a ještě zlepším fyzičku, snad budu na
hřišti prospěšná. Zatím mám za sebou teprve dva přípravné zápasy, tak je
na hodnocení ještě čas.
Inspiruje vás třeba Kateřina Neumannová, která vyhrála olympiádu až jako maminka?
Inspiruje mě nejen ona, ale i v házené znám spoustu hráček, které na té nejvyšší úrovni dokážou skloubit sport a mateřství.
Co je na návratu nejtěžší?
Myslím,
že bude ze začátku nejnáročnější, jak to všechno dokážeme jako rodina
skloubit a najít si nějaký rytmus. A doufám, že se Kuba rychle
přizpůsobí. Nejtěžší ale asi pro mě bude to, že nejsem vůbec zvyklá být
od něj delší dobu, to bude ta největší změna.
Manažer Rudolf Jung říká, že nepřicházíte na konci kariéry, ale na vrcholu – a že ten přijde v Mostě. Co vy na to?
Já se také ještě na konec kariéry necítím. (smích) Navíc ještě nemám v Česku žádný titul, tak bych ho ráda přidala do sbírky.
Jak si syna Jakuba užíváte?
Dost.
(úsměv) Doba nebyla pěkná a nebyla moc šance se stýkat s ostatními a
mít víc sociálního kontaktu, takže jsme si ho s manželem užívali až až.
Je to přes den veselé dítě, pořád se směje, ale když se mu něco nelíbí,
umí to dát hodně hlasitě najevo. A v noci je to raubíř, není to dítě,
které by prospalo celou noc nebo se vzbudilo třeba jen jednou. Takže
noci máme náročné.
Jak vám syn změnil život?
Teď
teprve vím, co znamená, když prostě není na nic čas. Měla jsem si tu
dobu bez dítěte užít mnohem víc. (smích) Je to úplně něco jiného, vše se
podřizuje jeho režimu, aby byl spokojený. Já dlouho žila jen házenou a
teď je to otočka o 180 stupňů. Jako máma se víc o všechny bojím.
Proč jste vlastně přerušila kariéru těhotenstvím? Nechtěla jste dítě odložit na později?
Tohle
je hodně těžké rozhodování pro každou ženu. Přerušit něco, co budujete
celý život… Ale mám pocit, že nikdy není ten správný čas. Vždy si
člověk řekne, že se to kvůli něčemu nehodí. Já nechtěla být stará máma,
ale samozřejmě jsem nechtěla skončit, když jsem byla v dobré formě. I
tak už je 30 let z mého pohledu pozdě. A hlavně jsem věděla, že když
přeruším kariéru těhotenstvím, už to nebude potom jako dřív. Před
otěhotněním už jsem ale cítila, že potřebuje tělo od házené pauzu. Už mi
to nedělalo takovou radost.
Jaký je váš manžel táta?
Skvělý. Hodně se stará, pomáhá a je s námi každou volnou chvilku. Nemůžu si stěžovat.
Předtím jste žili na dálku, teď už spolu. Zvládá to váš vztah?
Na
dálku jsme to nakonec zvládli dobře, nebylo jednoduché vídat se tak
málo. Poslední dva roky v Německu jsme žili spolu, hrál tam fotbal. Šli
jsme z extrému do extrému a zvládáme to.
Vy se znáte od školky, jak došlo k tomu, že jste se dali dohromady?
Už
ve školce u nás v Písku jsme se měli rádi. Moje mamka byla naše
učitelka a vyprávěla mi, jak nás načapala, že si dáváme za dveřmi pusu
nebo při poledním spánku jsme si dávali k sobě lehátka. Pak jsme se
kamarádili celou dobu, házenkářky a fotbalisti se scházeli pořád a
podnikali jsme spoustu věcí. Takže jsme byli v kontaktu v podstatě celou
dobu. Než jsem odešla do Francie, tak jsme se dali dohromady. O to
těžší ten odchod pak byl.
Jaké jsou plusy, že dva vrcholoví sportovci žijí spolu? A minusy?
Plusy
jsou určitě to, že se dokážeme vžít do toho, jak se ten druhý cítí,
když se třeba nedaří, jsme zranění a podobně. Dokážeme se podpořit, máme
společné zájmy, můžeme spolu chodit běhat nebo hrát cokoli. Jako minus
bych viděla, že jsme byli oba skoro pořád na cestách, měli jsme v jiný
čas tréninky, zápasy. Házená a fotbal končí a začínají jinak sezonu,
takže bylo těžké vůbec najít termín například na dovolenou nebo i na
svatbu – musela jsem kvůli tomu třeba vynechat kvalifikaci s
reprezentací.
Jaká jste fotbalistka? A jaký váš manžel házenkář?
Do
míče kopnout umím, ale Ronaldo ze mě nikdy nebude. (smích) Manžel hrál
házenou, když byl malý, takže toho bych viděla na rychlé křidýlko. Házet
také umí. Můžeme spolu v podstatě dělat všechny sporty, jen mě ve všem
poráží, protože je prostě rychlejší. Chodíme spolu běhat, do posilovny,
dřív jsme hráli třeba i tenis. Štěpán hrozně nerad prohrává, takže je
vzteklý, i když hrajeme jen karty nebo kostky a nedaří se mu.
Házená je tvrdý sport, o fotbalistech se říká, že jsou panenky, hecujete ho v tomto směru?
Říká se to o nich, ale manžel také nemá rád simulování, takže na toto téma máme stejný názor.
Co vy a reprezentace? V prosinci je mistrovství světa ve Španělsku.
To je ještě daleko. Uvidím, jak bude vše fungovat, ještě jsem dveře do reprezentace úplně nezavřela.
Jaké šance má Česko?
Poslední
šampionát jsme měli velmi těžké soupeře ve skupině, chyběly některé
hráčky, i tak holky držely krok se všemi, takže si myslím, že cílem
určitě bude postoupit ze skupiny. I když v ní máme Německo, Maďarsko a
Slovensko.
Jak sledujete kariéru Markéty Jeřábkové, která byla v Thüringeru nejlepší střelkyní bundesligy?
Maki
sezona v Německu vyšla skvěle, podle mě se dostala zase do výborné
formy, trenér jí věřil a stála na ní celá hra. Maki je prostě střelkyně
se vším všudy, je ještě mladá a má všechno před sebou.
Odešla do norského Kristiansandu. Překvapilo vás to?
Moc
jí to přeju. Když podepsala, ještě netušila, že půjde k vítězi Ligy
mistrů! Je to parádní krok a doufám, že se jí tam bude dařit.
Mrzí vás, že jste se v Thüringeru na hřišti nepotkaly?
Mrzí, určitě. Doufala jsem, že si spolu zahrajeme. Tak snad se ještě potkáme v reprezentaci.
Zdroj: iDNES