Historie

Česká házená je ryze český sport ve kterém se snoubí naše česká chytrost s našimi českými „zlatými ručičkami“. A tak stejně jako je v Americe národním sportem americký fotbal, v Kanadě lední hokej a v Anglii fotbal, v české kotlině je to národní házená. Nebo správněji, měla být…

Tato ryze česká hra vznikla na počátku 20. století v Čechách z těchto her, jejichž pravidla vydali dále zmínění učitelé tělocviku:

Prvním byl Václav Karas, profesor na reálce na Smíchově v Praze, ji nazval „Vrhaná s přenášením“a popsal ji v červnu 1905 v tehdejším brněnském odborném časopisu Výchova tělesná. Hřiště bylo křížem rozděleno na čtyři čtvrtiny a hráči, kterých bylo devět, nesměli ze svých čtvrtin vycházet. Každé družstvo mělo dvě trojice útočníků, dva pomezní obránce a brankáře. Střílelo se do zmenšených branek na kopanou.

Druhým, kdo do vývoje naší hry zasáhl, byl Josef Klenka, neúnavný propagátor her mládeže, náčelník ČOS a později inspektor tělocviku na středních školách. Místo fotbalových branek zavedl terče, tj. kruhy o průměru 1 m upevněné na tyči 1,5 m od země. Byly polepeny pomalovaným papírem jako šachovnice. Po každém gólu, tj. protržení, se kruh znovu polepoval, později se kruhy vyměňovaly. Hřiště bylo 25 m – 30 m široké a 50 m dlouhé. Družstva byla šestičlenná a míč se mohl „honit rukama“, což byl výraz pro driblink. Klenka hrál hru, kterou nazval „Cílová“ i před obecenstvem na V. všesokolském sletu v Praze v roce 1907, kde s ní vystoupil „kroužek pánů a slečen“, který byl tehdy jakýmsi společensko-sportovním klubem v Praze.

Konečnou úpravu pravidel házené provedl třetí učitel tělocviku, domažlický rodák Antonín Krištof. Byl prvním organizátorem tělovýchovy na České vysoké škole technické v Praze. Novou hru, kterou upravil podle vzoru Karase a Klenky, nazýval nejprve „Klenka Cílová“, ale vrátil se k brankám a hru nazval „Házená“. Hřiště mělo obdélníkový tvar o rozměrech 25 x 45 m a bylo rozděleno na třetiny. Branky byly 2 m široké a 2,50 m vysoké, brankoviště obdélníkové o rozměrech 4 x 6 m a cizí hráč do něj nesměl vstoupit. Družstva byla sedmičlenná, jinak se mohl počet měnit velikostí hřiště. Dokonce hrávali ve smíšených devítičlenných družstvech čtyři muži, zbytek ženy, tři útočníci, záložník a brankář, ostatní jako náhradníci. Útočníci se mohli pohybovat jen v poli středním a nepřátelském, náhradníci jen v poli středním a vlastním, záložník a brankář jen v poli vlastním a oni jediní mohli hrát v brankovišti. S míčem se nesmělo udělat více než tři kroky, byla zakázána hra pěstí.

Úpravou pravidel dal Krištof házené charakter sportovní hry. Položil také první organizační základy hry ustavením prvého ústředí házené, Svazové komise kroužků házená v Praze. V roce 1909 byla jeho zásluhou vydána tiskem prvá pravidla. Házená se šířila i v jiných místech v Čechách a na Moravě. V roce 1911 Český olympijský výbor ji zařadil do svých sportovních slavností, které se konaly na Letné a o rok později byla zařazena i do programu VI. všesokolského sletu.

Házená se dokonce rozšířila i do Ruska a Jugoslávie, kam ji zanesli vysokoškoláci, kteří studovali v Praze, kde házenou poznali. V Jugoslávii se házená velmi rychle rozšířila, nabyla velké obliby a Jugoslávie byla také jedinou zemí, kde se česká házená udržela mezi dvěma světovými válkami.

Do Ruska házenou přinesli čeští učitelé tělocviku, které tam na střední školy povolala carská vláda. V roce 1912 jich bylo 130 a všichni hrávali házenou. První soutěže se hráli v Charkově v roce 1915 za účasti 14 družstev. Ale I. světová válka, VŘSR a intervence proti mladému sovětskému státu informace o házené přerušily.

Po první světové válce se u nás házená šířila zásluhou nadšeného pracovníka J. Trantiny, který po další úpravě pravidel usiluje o ustavení svazu házené. V roce 1920, kdy byla v činnosti již 167 klubů s 2520 hráči a hráčkami, se házená sdružuje do Československého svazu házené a ženských sportů. Házená se tehdy hrála v sedmičkách, devítkách a také v devítkách smíšených (pět mužů, čtyři ženy). Československý svaz házené a ženských sportů v roce 1921 spolu s Francií, Amerikou, Anglií, Itálií, Švýcarskem a Švédskem založil v Paříži Mezinárodní federaci ženských sportů, která uznala českou házenou jako mezinárodní hru a přebrala česká pravidla jako oficiální. Byl to pozoruhodný úspěch naší původní československé míčové hry. Došlo k prvním mezinárodním a mezistátním utkáním. Postupem času se u nás házená stala oblíbeným sportem i mužů zásluhou sportovních organizací DTJ a Sokola.

Také mezinárodní styky se slibně rozvíjely a roku 1930 se dokonce pořádalo první mistrovství světa v házené žen, v němž vyhrály naše reprezentantky před Jugoslávií a Polskem. Druhé mistrovství světa se hrálo v roce 1934 v Londýně, kde Československo prohrálo s Jugoslávií 4:6. Toto byl také poslední samostatný podnik Mezinárodní federace ženských sportů, která se tichou cestou rozešla a sporty žen se začaly organizovat společně se sporty mužů. Byl založen Mezinárodní svaz míčových her, kde získaly převahu košíková a handball. V českých zemích ubylo přechodně sportovních klubů házené.

Roku 1936 došlo ke změně pravidel, z nichž nejzávažnější byla změna brankoviště, podle jugoslávského vzoru na půlkruk o poloměru 6 m, a hra se stala zajímavější. Tím se zlepšila i činnost Svazu házené a přechodný úbytek družstev byl opět vyrovnán zvýšenou pozorností družstvům mládeže. Koncem roku 1938 byl přijat název Československý svaz házené, který měl 5 žup. Avšak v roce 1939 zřízením Protektorátu Čechy a Morava byla nucena tato organizace změnit název na Český svaz házené. V té době nastal na území Protektorátu největší rozmach české házené. V roce 1944 byla vytvořena národní liga házené za účasti 6 družstev mužů z Čech a stejného počtu z Moravy. Ženy hrály ligu ve dvou skupinách a muži měli ještě 4 skupiny divize. Zájem o házenou byl velký. Ve svazu bylo registrováno 22 156 hráčů hráček ze třinácti žup a 3728 z odborů DTJ.

Vrcholnými zápasy v národní házené byla mezizemská utkání Čechy – Morava. První utkání žen Čechy – Morava s výsledkem 1:5 se hrálo 30. 6. 1922 v Prostějově. Muži hráli první mezizemské utkání 24. 5. 1942 v Praze s výsledkem 13:6 ve prospěch Čech. Za druhé světové války získala tato utkání popularitu i tradici a dodnes jsou házenkářských svátkem.

V listopadu 1944 vyšla nová pravidla házené, která měla tyto podstatné změny: byly stanoveny trojí rozměry hřiště: 45 x 30 m, 51 x 34 m, 48 x 32 m. Byla zavedena změna v rozdělení třetin, takže střední třetina byla pohyblivou podle velikosti hřiště (15,18,21 m). Bylo upraveno provádění všech hodů, hlavně trestného. V pravidlech byly zveřejněny vysvětlivky tak, aby rozhodování bylo pokud možno jednoznačné.

Rozmach házené za Protektorátu měl i stinnou stránku, a to izolaci v mezinárodním styku. Tato izolace se ještě prohloubila v roce 1947 kongresem IHF, který připravil podmínky k dalšímu rozvoji házené podle mezinárodních pravidel bez přihlédnutí k československé házené. Proto se v Československu objevili propagátoři mezinárodní házené, až nakonec došlo v roce 1952 k ustavení dvou samostatných sekcí při SVTVS pro házenou a českou házenou.

V roce 1949 došlo k další úpravě pravidel, kterou se podařilo vyřešit otázku statické obrany. Bylo zavedeno pravidlo, že záložníci musí opustit vlastní obrannou polovinu hřiště, jakmile míč přešel z pole středního do pole útočného, Bylo zavedeno střídání hráčů, držení míče tři vteřiny a driblování míčem jen třemi úkony za sebou. Hra se velmi zkvalitňovala díky odbornému nácviku, příručkám, článkům v odborných časopisech, kursům a soustředěním hráčů a činovníků. Házená dostávala odborný a vědecký základ. V roce 1952 došlo k další změně pravidel. Driblování s míčem bylo dovoleno jen se dvěma úkony (nadhoz nebo úder o zem), třetím již musela být přihrávka.

V roce 1952 v soutěžích SHM hrálo 1618 družstev s 16 000 mladými hráči a hráčkami. Zájem mládeže o českou házenou potvrzovaly přebornické soutěže dorostu i žactva s vysokou hráčskou dovedností. Největšího rozvoje dosáhla česká házená v roce 1954, kdy sekce české házené při SVTVS organizovala 447 oddílů a v nich 26 125 hráčů a hráček. Ustavením dvou sekcí pro házenou a českou házenou česká házená velmi utrpěla a také snahy o její rozšíření na Slovensko neměly trvalého výsledku. Ani návrh trenérské rady sekce házené na zavedení nadhozu v mezinárodní házené v roce 1956 neuspěl; technická komise IHF tento návrh nepřijala.

Po mezinárodních úspěších házené v šedesátých letech se česká házená dostává do pozadí. Řada oddílů české házené přechází k házené. Hráči chtěli soutěžit i na mezinárodní úrovni. Česká házená byla vymazána i ze školních osnov. 25.ledna 1971 byl přijat pro českou házenou nový název a to národní házená, ale tento název nikdy nezdomácněl.

připravil: Miloš Kos