Dvakrát vyhrál Ligu mistrů jako hvězdná spojka „zeber“ z Kielu (2010, 2012). Letos už jako vůdce lavičky věhlasného THW, tradiční bašty ze severu Německa. Trenérská kariéra Filipa Jíchy (38let) zná jen úspěchy. První sezona – bundesligový titul. Druhá – vítězství ve Final Four Ligy mistrů. A tím jistě nekončí. „Povedlo se nám něco mimořádného. Je to pro mě obrovské překvapení. Jsem extrémně šťastný a pyšný,“ líčil Jícha těsně před tím, než po vysilujícím programu padl konečně do postele.
Vytáhli jste ze sebe maximum, že?
„V semifinále s Veszprémem jsme hráli opravdu skvěle, na hranici našich možností. A finále s Barcelonou? V sezoně jsme s ní dvakrát prohráli, a to takřka jednoznačně. Ale věděli jsme, že zápas v Kolíně má svá vlastní pravidla. Kluci byli nažhavení. Věděli, že těchto šedesát minut je naše jediná šance a že to můžeme zvládnout. V bundeslize máme za sebou těžké zápasy. Tuhle konfrontaci Barcelona ve španělské lize nezažije. V Lize mistrů hrála skvěle, ale chyběly jí zkušenosti z vyrovnaných zápasů. V tom spočíval náš plán. Chtěli jsme držet vyrovnané skóre.“
To se dařilo.
„Ve druhém poločase jsme odskočili o tři branky. Věděli jsme, že když chytíme úvod druhé půle, Barcelona ztratí jistotu a bude muset improvizovat. Do této pozice jsme ji chtěli dostat a skvěle se nám to povedlo.“
Byl klíčem k výhře výkon dánského brankáře Niklase Landina?
„Rozhodně. Finále bez gólmana nevyhraješ. Niklas měl skvělý den a ukázal, že je po právu nejlepším házenkářem světa. To byla moje první slova k němu po utkání. On hrozně moc chtěl vyhrát Ligu mistrů, ve sbírce mu chyběla. Když jsme ve druhém poločase neproměňovali šance v útoku a Barceloně jsme dali k dispozici čtyři balony, Niklas nás podržel. Jinak jsme mohli náskok ztratit. V té fázi byl fantastický. Ale dík patří celému týmu.“
Přitom jste zdaleka nebyli kompletní, že?
„Přiletěli jsme se šestnácti hráči, z toho byli čtyři junioři. Za dva dny jsem využil v podstatě jen jedenáct kluků včetně dvou gólmanů. Odtáhlo to devět hráčů do pole. Když jsme v noci přiletěli domů a viděl jsem je vystupovat z letadla, byli absolutně šťastní a úplně bez energie.“
Byly vítězné emoce v Kölnu silné i bez diváků?
„Těch dvacet tisíc lidí samozřejmě chybí. Ale tohle je ta největší trofej na klubové úrovni v Evropě, respektive na světě. Pro každého hráče je to obrovská věc. I pro olympijské vítěze. Povedlo se nám něco mimořádného. Jsem extrémně šťastný a pyšný. Měli jsme v týmu pouze dva lidi, co předtím Champions League vyhráli.“
Je to pro vás ještě cennější v roli trenéra, který nese zodpovědnost za celé mužstvo?
„Užíval jsem si to jako hráč a teď jako šéftrenér. Byla pro mě srdeční událost, že se nám to podařilo proti Barceloně. Hrál jsem tam, nosím ji v srdci, mám k ní respekt. A tak to zůstane navždycky. Lidem z klubu jsem pak psal, že devět z deseti vzájemných utkání vyhrají oni. Ale ten důležitý zápas patřil nám. Byla to férová bitva, ve které jsme byli šťastnější. Porazit Barcelonu v takovém zápase je něco speciálního. Moje gratulace patří samozřejmě i Pavlovi Horákovi. Bez něho bychom se do Final Four určitě nepodívali.“
Váš krajan do závěrečného turnaje nezasáhl. Kvůli nemoci, kterou v prosinci prodělal?
„Nedostal zelenou od našeho lékařského týmu. Neprošel zátěžovým testem. V Kolíně nebyl, covidová pravidla na místě to neumožňovala. Navíc Pavel neviděl od léta své syny, takže jel domů.“
Mohli jste se vůbec potkat s fanoušky?
„Když jsme asi ve čtyři v noci přiletěli, čekali na nás v rouškách a v rozestupech. Byli u toho i policisté. Plno hráčů se ale rozjelo domů. Měli jsme takový korona přípitek na terase. Dali jsme si společně nějaké pivo. Pak jsme si ještě na chvíli sedli s manažerem, bydlíme kousek od sebe. Kiel v této době není zrovna město, kde by chtěl někdo trávit noci. Pršelo, foukal vítr. Všechno to bylo ohromně jiné než obvykle. Ale radost z toho mega úspěchu je pořád stejná.“
Co se dělo další den kolem vás?
„Chodilo mi plno zpráv. Final Four je pro celý trenérský tým náročný. Moc jsem toho nenaspal. Šel jsem spát asi v půl osmé ráno. Po pár hodinách jsem jel do tréninkového centra vyřešit pár věcí. Těšil jsem se, až po večeři padnu do postele.“
Pomůže klubu v těžkých časech odměna 500 tisíc eur, čili zhruba 13 milionů korun?
„Myslím, že to padne na prémie hráčů a podobně. Po pravdě, o tomto moc nevím. Není to moje parketa.“
Kolik hráčů Kielu se teď ještě omluví z mistrovství světa v Egyptě?
„Když vyhraješ tu nejcennější trofej na klubové úrovni, dá ti to sílu. Kluci, co nejedou na šampionát, mají volno do čtrnáctého ledna. Já teď pojedu za rodiči do Čech. Strávím s nimi zavřený pár dní. Ještě čekám na další negativní test. Potom se vrátím do Kielu do pětidenní karantény. Takže budu v podstatě deset dní doma.“
Budete vůbec sledovat šampionát?
„Teď na to nemyslím. Samozřejmě budu držet Čechům palce. Hlavně věřím, že to všichni zvládnou zdravotně a že tam nevypukne nějaká pandemie. To by nebylo dobrý.“
Foto: EHF Uros Hocevar
Zdroj: ČSH